Bezúhonnost je pro účely zákona o státní památkové péči definována v jeho § 14a odst. 2. Za bezúhonného se nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, ať již spáchaný úmyslně, nebo z nedbalosti, jehož skutková podstata souvisí s restaurováním. Jde zejména o trestné činy poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku nebo zneužívání vlastnictví podle § 229 trestního zákoníku. Skutková podstata poškození cizí věci dopadá podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku na situace, kdy pachatel zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (tedy alespoň 5 000 Kč, což stanoví § 138 odst. 1 trestního zákoníku). Tohoto trestného činu se pak podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku dopustí i osoba, která poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou, a to bez ohledu na to, jakou škodu pachatel způsobí, tzn. že výše škody není součástí skutkové podstaty tohoto trestného činu. Současně § 228 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku zákoníku stanoví, že zvýšenou společenskou nebezpečnost má jednání popsané v § 228 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku, pokud osoba spáchá takové jednání na věci, která požívá ochrany podle jiného právního předpisu, tj. např. na kulturní památce.
Skutková podstata zneužívání vlastnictví je pak mimo jiné naplněna jednáním vlastníka věci spočívajícím v poškození důležitého kulturního nebo vědeckého zájmu chráněného zákonem o státní památkové péči, když svým jednáním vlastník zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou vlastní věc větší hodnoty (tedy hodnoty alespoň 50 000 Kč, což stanoví § 138 trestního zákoníku zákoníku), která je kulturní památkou.
Podmínka bezúhonnosti je však splněna, jestliže se na odsouzeného hledí, jako by nebyl odsouzen, tedy jestliže bylo odsouzení zahlazeno (§ 105 a § 106 trestního zákoníku), upustil-li soud od potrestání (§ 46 odst. 4 trestního zákoníku), od potrestání soud podmíněně upustil (§ 48 odst. 8 trestního zákoníku) nebo jestliže odsouzený vykonal takový trest, po jehož vykonání se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen (například obecně prospěšné práce či peněžitý trest).
Podmínku bezúhonnosti by splňoval restaurátor i za předpokladu, že spáchal trestný čin, jehož skutková podstata nesouvisí s restaurováním. Takových příkladů lze uvést nemálo. Jako možný příklad lze uvést trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 trestního zákoníku nebo zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku. Jde jen o obecné příklady trestných činů, které nemají žádnou specifickou vazbu na restaurování. Rozhodně nejde o typické situace, se kterými by se Ministerstvo kultury pravidelně setkávalo v souvislosti s osobami, které restaurují kulturní památky.