V případě dědictví platí pravidlo, že nelze dědice nutit k dědictví. Dědic má proto právo se dědictví zříci, odmítnout jej nebo se jej vzdát.
Za života zůstavitele se dědic může dědického práva předem zříci smlouvou se zůstavitelem. Není-li ujednáno jinak, působí zřeknutí se i proti dědicovým potomkům. Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny a práva a povinnosti z ní mohou být zrušeny, pokud strany dodrží písemnou formu.
Po smrti zůstavitele má dědic právo dědictví odmítnout. Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl. Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do 1 měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí. Má-li dědic bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví 3 měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží. Odmítne-li dědic dědictví s podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti, je odmítnutí dědictví neplatné. K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu. Smluvní dědic z dědické smlouvy může dědictví odmítnout pouze v případě, že to není dědickou smlouvou vyloučeno.
Po smrti zůstavitele může dědic, který dědictví neodmítl, se jej vzdát ve prospěch druhého dědici. Vzdání se dědictví je třeba učinit před soudem v řízení o dědictví. Vzdá-li se dědictví nepominutelný dědic, vzdává se tím také práva na povinný díl s účinností pro své potomky. Byl-li dědic, který se dědictví vzdal, obtížen příkazem, nařízením odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření.