Obecná úprava započtení pohledávek je obsažena v občanském zákoníku. Základním pravidlem je, že dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.
V rámci insolvenčního řízení platí, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení (dle občanského zákoníku) byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li v insolvenčním zákoně stanoveno jinak (např. u prodloužení lhůty u pohledávek vznikajících při nájmu bytu).
Započtení v rámci insolvenčního řízení není předně přípustné, jestliže dlužníkův věřitel se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním jednáním, v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele, anebo v případech stanovených předběžným opatřením insolvenčního soudu.