Výživné lze přiznat, jestliže se oprávněný není schopen sám živit. Nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má však právo na výživné, i když má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě.
Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Pokud to majetkové poměry rodiče připouštějí, lze za odůvodněnou potřebu dítěte považovat i tvorbu úspor.
Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Rozsah vyživovací povinnosti každého z rodičů odpovídá poměru jeho majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostech a možnostem druhého rodiče. Soud, který rozhoduje o rozsahu vyživovací povinnosti, proto zkoumá celkovou životní úroveň obou rodičů. Dále je třeba přihlédnout k tomu, jak rodič o dítě osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí. Přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.
Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti rodič soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit, ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce (tj. 96 500 Kč).