Pracovní doba a doba odpočinku patří do skupiny tzv. pracovních podmínek zaměstnanců. Vymezení základních pojmů a limitů pracovní doby a doby odpočinku jsou upraveny v části čtvrté zákoníku práce (§ 78 až 100 zákoníku práce).
Pracovní doba je definována jako doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele (§ 78 odst. 1 písm. a) zákoníku práce). Zahrnuje dobu směny a práci přesčas (§ 78 odst. 1 písm. c) a § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce).
Odpočinek je definován pak negativně vůči vymezení pracovní doby jako doba, která není pracovní dobou. Zahrnuje nejen dobu nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu (§ 90 a § 92 zákoníku práce), ale mimo jiné též dobu, která je zákonem vyloučena z pracovní doby (srov. § 88 odst. 4 a § 95 odst. 3 zákoníku práce).
Délka pracovní doby je tradičně stanovena zákonem jako týdenní.
Její maximální délka je stanovena zákonem – tj. jedná se o tzv. stanovenou týdenní pracovní doba (§ 79 zákoníku práce). Zákoník práce obsahuje několik délek stanovené týdenní pracovní doby, které jsou podmíněné realizovaným pracovním režimem konkrétního zaměstnance.
Pod zákonný limit lze zkrátit stanovenou týdenní pracovní dobu bez snížení mzdy jen kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem a nesmí ho provést zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3 zákoníku práce (§ 79 odst. 3 zákoníku práce).
Zaměstnavatel se se zaměstnancem mohou dohodnout na kratší pracovní době a zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, které odpovídají sjednané kratší pracovní době (§ 80 zákoníku práce).
Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnancům jednostranně zaměstnavatel a určuje začátek a konec směn. Měl by ji zpravidla rozvrhnout pracovní dobu do pětidenního pracovního týdne, ale povinné to není (§ 81 zákoníku práce). Rozvrh pracovní doby musí zaměstnavatel vypracovat písemně a musí s ním seznámit zaměstnance alespoň 2 týdny (u konta pracovní doby 1 týden) před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, nedohodne-li se se zaměstnancem na jiné (nejčastěji kratší) době seznámení (§ 84 zákoníku práce).
Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut.
Poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby, a tudíž jsou volným časem zaměstnance.
Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin. Tento odpočinek může být v zákoně vymezených případech zkrácen až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích za podmínky, že následující odpočinek mu bude prodloužen.
Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nepřetržitý odpočinek v týdnu v trvání alespoň 35 hodin. Tento odpočinek může být v zákonem vymezených případech zkrácen až na 24 hodin s tím, že zaměstnancům bude poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu tak, aby za období 2 týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin.
Zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované směny, práce přesčas, noční práce, doby v době pracovní pohotovosti, a pracovní pohotovosti, kterou zaměstnanec držel. Forma této evidence není zákonem určena, tj. může být jak listinná, tak elektronická, ale vždy z ní musí být patrné zákonem požadované údaje.